Když se britská armáda během kolonizace Indie v 19. století rozhodla adoptovat cvičení s kužely jako součást výcviku jejich armády, nepřejali cvičení přesně podle toho, jak v Indii tradičně probíhalo. Tradiční indické pojetí lze v obecné podobě dělit do dvou směrů. Jedním z nich je cvičení s lehkými kužely ke zlepšení flexibility, rychlosti a koordinace. Druhý směr cvičení se zaměřuje na těžké kužely, které mají za cíl rozvoj síly a svalové hmoty. V tradičním pojetí jdou tyto dva směry ruku v ruce a navzájem se doplňují.
Cvičení, která k nám postupně pronikala z Indie, byla upravena především pro rehabilitační a relaxační účely. To však neznamená, že cvičení s kužely nerozvíjí naši sílu. Naopak. V literatuře se můžeme často setkat s tvrzením, že cvičení s kužely má za následek posílení oblasti zad, paží, lopatek, ramen, trupu, zlepšení síly úchopu atd. Kehoe (1866) dokonce píše: „V žádném jiném cvičení nebylo dosaženo tak pozoruhodného rozvoje svalů a síly za tak krátkou dobu, jako při cvičení s Indian clubs“.
Rameno je nejmobilnější kloub v těle. Pro zachování zdravého a plného rozsahu potřebuje, aby cvičení nebylo pouze lineární. Došlo by k omezení pohybu pouze k předem daným vzorcům (což lze často najít právě u cvičení s činkami). Naopak využití tzv. rotačních cvičení pomáhá rameno (a zároveň lopatky) rozhýbat a posílit i mimo lineární vzorce. Využitím krouživých pohybů (a působením dostředivých a odstředivých sil) se navíc zlepší prokrvení oblasti ramen a zároveň proudění synoviální tekutiny. Ta pro naše klouby funguje jako mazivo, čímž snižujeme tření, tudíž i opotřebení našich kloubů (Bornstein, 1889).
Watson (1864) prohlásil, že kužely si mezi veškerým náčiním zaslouží největší úctu. Podle něj neexistuje lepší způsob, jak cvičením stimulovat dýchání, otevřít hrudník a zapojit téměř všechny hlavní svalové struktury kolem ramenního kloubu. Skrze tato cvičení lze zároveň zvětšit a posílit svaly předloktí, nadloktí a ramene, stejně jako břišní svaly a svaly podél páteře. Tato všeobecná úcta vyústila i ve skutečnost, se že cvičení s kužely stalo v roce 1904 a 1932 součástí olympijských her.
V oficiálním manuálu pro výcvik americké armády z roku 1914 se píše, že efekt těchto cvičení, je-li prováděn s lehkými kužely, je primárně neurální. Proto jsou cvičení s kužely hlavními faktory pro rozvoj plynulého pohybu, koordinace a rytmu. Navíc jsou kužely podle manuálu doporučovány cvičencům, kde existuje tendence ke „svalové vazbě“. Jinak řečeno jsou doporučeny jako kompenzační cvičení v případě, kdy je jedinec silně osvalený. V takovém případě totiž často dochází k nadměrnému používání určitých partií na úkor jiných svalů, což má za následek ztuhlost a špatnou mobilitu (případně elasticitu).
Kehoe (1866) pak doporučuje cvičení s kužely především pro lidi, kteří nechtějí pohybu věnovat příliš mnoho času. Cvičení s kužely podle něj představuje nejen nástroj pro rehabilitaci po zranění, ale zároveň i nástroj pro prevenci (například před sedavým způsobem života). Na kužely, jako skvělé cvičení proti problémům spojeným se sedavým způsobem života, upozorňuje například i Wheelwright (1871), přičemž zároveň vyzdvihuje jednoduchost a dostupnost pro každého.
Jednoduchost a efektivnost byly hlavními důvody, proč britská armáda přijala tato cvičení do svého výcviku (Dougherty, 1901). Jednoduchost však neznamená, že cvičení mají pouze omezené varianty provedení. Následující obrázek skvěle vykresluje možnosti cvičení s kužely:
Kehoe (1866) dále dodává, že cvičení s kužely nemají téměř žádný limit a vždy je lze upravit do složitějších forem. Podobně Lemaire (1889) píše, že největší výhoda kuželů oproti činkám (a jím podobným nástrojům) je téměř nekonečná možnost variací. Záleží zde tedy především na kreativitě.
Miller (1900) píše, že lidé si stále více uvědomují, jak velký vliv má tělesná pohoda i na naši psychickou stránku. A právě skrze rytmus a koordinaci při cvičení s kužely lze rapidně zlepšit provedení samotných cvičení. Naopak, relaxace svalů má pozitivní vliv na uvolnění stresu, který na naše tělo působí.
BORNSTEIN, M (1889) Manual of instruction in the use of dumb bells, Indian clubs and other exercises.
DOUGHERTY, J.H. (1901) Indian clubs and dumb bell. American Sports Publishing. Co. New York.
KEHOE, Simon D. (1866) The Indian Club Exercise: With Explanatory Figures and Positions.
LEMAIRE, Ferdinand E. (1889) Indian clubs and how to use them: a new and complete method for learning to wield light and heavy clubs, graduated from the simplest to the most complicated exercises. London: Iliffe and Son.
MILLER, Frank E. (1900) Indian Club-Swinging: One, Two, And Three Club Juggling.
WAR DEPARTMENT (1914) Manual of physical training for use in the United States army.
WATSON, James M. (1864) Gymnastic Apparatus. American Educational Monthly. New York,NY: Schermerhorn, Bancroft & Co., 1864.
WHEELWRIGHT, Samuel T. (1871) A New System Of Instruction In The Indian Club Exercise: Containing A Simple And Accurate Explanation Of All The Graceful Motions As Practiced By Gymnasts.
WOLKOWINSKI, Paul T. (2021) Benefits of Indian Clubs. Indian clubs and how to use them.
Sepsal: Ing. Jakub Melíšek
Korektury: Bc. Lenka Dohnalová