Mladý borec se rozseká na kole, má zlomené kosti, obratle, pocuchané nervy, špatně dýchá, stráví v nemocnici měsíc a kousek. Když už je doma, zvoní mi telefon. A já poslouchám, co se vlastně stalo… Když Matěj přijde do tělocvičny, kromě fixačního límce okolo krku na něm není nic zvláštního. Chodíval cvičit pravidelně, známe se.

Nechám si jeho příběh povědět ještě jednou a až později mě napadne, že se chci o něj podělit i s vámi. Matěj souhlasí a napíše příběh, který se vlastně může stát každému. Pro mě ale znamená víc – že jsem mu pomohl raketovou rychlostí dostat se zase zpět do aktivního a sportovního života. Pomohlo DNS cvičení, Kaatsu a Matějova hlava, která byla excelentně nastavená. Klobouk dolů. A vy si počtěte….

Zdenál

“Takže, pane Zelisko, máte zlomenou pravou klíční kost a lopatku, hrudní kost, žebro, několik obratlů…”

Jsem z toho pána v bílém plášti poněkud zmaten. To je nabídka, ze které si mám vybrat?

Ležím slušně zdrogovaný na jednotce intenzivní péče v nemocnici u svaté Anny v Brně. Jasně si uvědomuji, kde jsem a jak jsem se tam dostal. Nechápu, kde se vzal ten luxusní seznam zlomenin a dalších souvisejících zranění. Za celý život jsem si nezlomil jedinou kost a teď jsem si to v jediném okamžiku vybral naráz. Bingo.

Jako bonus mám mírný pneumotorax – ne tak závažný, abych měl problémy s dýcháním, ale na klidu mi to zrovna nepřidává. Změnu polohy v posteli raději neriskuji. Celé tělo mi okamžitě dává najevo, že je to podobně hloupý nápad jako ten, kvůli kterému jsem se ocitl na nemocničním lůžku.

Největší hrůzu mi nahání stav mé pravé ruky. Mravenčí a nepříjemně brní od ramene až po prsty. S prsty sotva hýbu. Je jasné, že jsem si pocuchal nervy. Jak vážné to bude, ukáže až čas.

Jsem rád, že jsem dokonale sjetý opiáty. Protože jinak by mě asi sežral strach.

Co se ku*va stalo?

Byl to naprosto nevinný výlet na kole. Žádná extrémní trasa, žádné krkolomné pasáže, trasa vhodná pro děti od 6 let. Až na jedno osudné místo na rozhraní dvou luk kdesi na okraji Brna. Místo kousek od polní cesty, kde někdo objevil skvělou příležitost udělat malý kopeček, který by umožnil náhodnému kolemjdoucímu ladně prosvištět dál z louky A na louku B.

V ideálním případě. V mém případě se něco nějak zvrtlo.

Sanitku zavolala moje milá, která ten pád (naštěstí? bohužel?) neviděla. Našla mě jen pár vteřin poté, rozvaleného na zemi, jak plivám krev a věnuji se intenzivnímu kurvování. Na záchranáře jsem působil natolik příčetně, že mi předpověděli diagnózu “to je maximálně naražený”.

Čtrnáct zlomenin, kámo. A monoparéza pravé ruky…

Nejhorší je ta nejistota. Je to špatné? To je asi jasné. Je to hodně špatné? Trvalé? Ani nevím, jestli to chci vědět. Taky nevím, jestli je dobrý nápad googlit diagnózy. Dozvíš se užitečné informace, třeba to, že různé nervy regenerují různou rychlostí. A také i to, že se (fuj, fuj, fuj) regenerují! Ale také děsivé eventuality, jako že se nemusí opravit dostatečně. Nebo vůbec.

Bylo mi jasné, že nesmím propadat sebelítosti, panice nebo přemýšlet o alternativních realitách. A musím zaměstnat svou mysl něčím jiným – přemýšlením o rekonstrukci.

Zdar, asi budu potřebovat trochu individuálku…

Poprvé jsem začal chodit do Girji někdy kolem roku 2018. Pak jsem na chvíli přestal. V den mého znovuzrození jsem byl asi 10 měsíců po návratu a za tu dobu jsem se dostal z post-covidní formy do docela slušné kondice.

Proto mě také hned napadlo oslovit Zdenála. Trochu s obavami, protože jsem nevěděl, jestli do toho se mnou vůbec půjde. Když si zlomíš 14 kostí, z čehož 4 jsou krční obratle, a jeden obratel uprostřed hrudníku si musíš nechat zafixovat titanovou konstrukcí, i těm nejzkušenějším veteránům fyzioterapie a osobního tréninku se z tebe dělají mdloby.

Naštěstí jsem nebyl Zdenálův první. U pozdějších tréninků jsem se potkal s Martinem, který se podobně rozsekal rok předtím, čímž mi vydláždil cestu – za což mu děkuji. Navíc sledovat ho, jak po roce od zranění vesele deadliftuje, bylo pro mě docela motivující.

V Messengeru mi přistála hlasová zpráva. Zdenál zní optimisticky. Což mě docela nakopává, abych se sebou něco dělal. Nejdřív se musím rozhýbat v nemocnici.

Boj s časem a vlastním tělem

Když se zlikviduješ stylem, že ti jen o vlásek unikne možnost zahrát si hlavní roli v pokračování Nedotknutelných, ze začátku toho moc nezmůžeš. Ani se ti nechce. Ale každá vteřina se počítá. Nehybné svaly atrofují neuvěřitelnou rychlostí. A jeden den flákání může znamenat mnohem delší rehabilitaci.

Takže 3 dny po nehodě jsem začal cvičit vleže v posteli. Cviky jako: zatínám prdel. Dýchám do břicha a zpevňuji, co se dá. Protahuji těch pár svalů, které mě u toho nechtějí zabít.

Můj první cvičební plán dostal trochu na frak, když mě 5 dní po úrazu odvezli na sál, kde mi rozřízli záda, navrtali 4 obratle a spojili je dohromady, aby držely tu nejhůř zlomenou Th-5ku – pátý obratel hrudní páteře.

Jak vypadá rehabilitace po fúzi páteře? Postupný boj, ve kterém zdoláváš výzvy jako otočit se na lůžku nabok. Posadit se. Posadit se sám, bez pomoci paní Ivany – nejlaskavější ošetřovatelky na světě, velké dámy, které jsem v duchu přezdíval “medvědí máma”. Postavit se. Chvíli stát. Zkusit ujít pár kroků. Dojít si sám na záchod. Projít chodbou. Udělat si procházku kolem oddělení. Dvě kola, tři… A pak to všechno zopakovat bez seniorského chodítka. Se dvěma berlemi, s jednou, bez.

Motivovala mě vidina, že když to všechno zvládnu, odvezou mě z úrazové chirurgie na rehabilitační oddělení a tam začnu opravdu cvičit.

V nemocnici jsem strávil celkem měsíc. Po dvou týdnech na rehabilitačním oddělení mě propustili a klobouk dolů – rozhýbali mě opravdu solidně. A stejně tak jsem byl vděčný své ošetřující lékařce, která se nechala přemluvit, že dva týdny mi budou stačit. Měsíc v nemocnici byl opravdu dost. Děkuji vesmíru za svou drahou polovičku, jejíž návštěvy, zprávy a telefonáty mě udržovaly při smyslech. A za mé přátelé. A Netflix. A špunty do uší. A tramal.

Na památku si beru luxusní držák na hlavu, který mi fixuje páteř od hrudníku po krk. Vyzbrojen tímto brněním a lahví matcha tea se poprvé od podzimu objevuji v Girji. A začíná proces…

Hop do procesu

Můj individuální trénink v Girji má 2 fáze. V první z nich se věnujeme vývojovce. Tj. dětské krůčky – doslova.

Vývojovka je mega dobrá věc. A doporučuji ji čas od času zařadit do tréninku všem, i těm, kteří si myslí, že se hýbou zdravě. Několik cviků vás velmi rychle vyvede ze sebeklamu.

K mému potěšení mi Zdenál oznámil, že způsob, jakým se zvedám ze země, není úplně mimo (na rozdíl od toho, jak jsem se měsíc předtím poroučel k zemi). Zlatá TGUčka!

Vracím se k základům a cvičím správné brániční dýchání. Ležíc na zádech, s končetinami nataženými k nebi, se převaluji ze strany na stranu. Na tu pravou se mi nějak nechce. Nejsem si jistý, co to udělá s mou klíční kostí, která je prakticky stále ve fázi hojení.

Zdenál mě ujišťuje, že mě zachytí, kdyby se něco zvrtlo. A moudře dodává:

“Hele, ty budeš na sebe ten nejopatrnější, protože se celkem logicky bojíš. Takže se nemusíš bát, že by sis něco udělal.”

Z nějakého důvodu se mi vybavuje pan Miyagi. A od té chvíle se na každém tréninku vždycky snažím jít trochu za hranice svého strachu.

Ve druhé fázi přichází na řadu japonské mučení s mystickým názvem Kaatsu.

“Hlavně se ráno najez,” zní pokyn od Zdenála. V běžném životě jsem fanouškem přerušovaného půstu. Něco mi říká, že přerušovaný půst dočasně přeruším. Prudkých pádů k zemi bylo na nějaký čas dost.

Co je Kaatsu a jak to funguje

Ka = dodatečný.

Atsu = tlak.

Metoda Kaatsu, známá také jako “blood flow restriction”, spočívá v podstatě v použití páru elastických pásek k omezení průtoku krve do dolních nebo horních končetin.

Trik však nespočívá v úplném zastavení průtoku krve (to nedoporučuji). Skutečným cílem je částečně omezit průtok krve a zcela omezit její odtok. To vede jak k hypoxii, tj. nedostatečnému zásobování svalové tkáně kyslíkem, tak k hromadění krve v kapilárách.

Tím se za prvé zvýší elasticita cév, což vede ke zlepšení krevního oběhu.

Za druhé se zvyšuje produkce odpadních látek ve svalech. To jednak dává tělu možnost se jich zbavit, jednak zvyšuje svalovou únavu – i při minimální zátěži svaly pracují, jako bys je ve skutečnosti zatěžoval mnohem více.

Za třetí, zvýšená námaha vede k produkci mnoha prospěšných hormonů – patří mezi ně lidský růstový hormon, oxid dusnatý, IFG-1 a beta-endorfiny.

Jednou z nejgeniálnějších věcí na Kaatsu je skutečnost, že i izolované cvičení určité části těla prospívá celému organismu, a to i včetně částí těla, které neprocvičuješ – protože krevní oběh je prostě propojený, integrovaný systém.

Aby bylo jasno; vysvětlení principů Kaatsu/BFR nechávám větším odborníkům. Pokud o tom uvažuješ, raději si to od nich nech vysvětlit. A rozhodně to nepovažuji za zázračnou metodu cvičení pro náhodné kolemjdoucí. Chce to vědět, co děláš!

Mohu se s tebou ale podělit o svou osobní zkušenost.

Jako s penisem na kovadlině.

“Jaké to je?”, ptá se mě Zdenál již standardně poté, co od posledního tréninku nastavil tlak zase o něco výše. “Hnusný jak sviňa,” odpovídám. “Takže normálka.”

Kaatsu bolí. Koneckonců zadržovat krev v končetinách a dusit svaly není zrovna přirozené. Bolí to takovým tím těžko popsatelným, nechutným způsobem. Člověk to musí zažít. Na druhou stranu je jen málo příjemnějších pocitů, než když se po tréninku zbavíš těch otravných popruhů. Při každém tréninku se mi vybavil vtip o chlápkovi, který má penis položený na kovadlině a mlátí do něj kladivem. Když se ho ostatní ptali, co to proboha dělá, odpověděl, že si způsobuje potěšení – není většího potěšení než pocit, když se netrefí…

Začínáme opravdu pomalu. Na prvních trénincích se moje tréninková jednotka Kaatsu skládá z mačkání tenisáků v rukou a shrabování ručníku prsty na nohou. O pár týdnů později už dělám biceps curls s několika železy na čince a dřepy s 12kg kettlebellem. Od osudného pádu ještě neuplynuly ani dva měsíce…

Není čas ztrácet čas

Můj případ je anekdotický a nemám žádná tvrdá data. Ale přesto věřím, že Zdenálův mistrovsky připravený trénink Kaatsu je pravděpodobně jedním z důvodů, proč jsem se zotavil tak zatraceně rychle.

Jak rychle?

Dva měsíce po pádu jsem začal pravidelně trénovat v Girji. S malinkatými váhami, ale o to intenzivněji.

A zvládl jsem svůj první výběh – hardcore ultratrail na brněnské vysokohorské dominantě Kraví hora (900m okruh s 10m převýšením) mi 2 měsíce a 1 den po roztřískání páteře připadal jako adekvátní výzva.

O 2 týdny později jsem se svou přítelkyní podnikal výšlapy v Adršpachu a v okolí Kudowy-Zdrój. Lezení úzkými skalními štěrbinami je docela zábavné, když nemůžeš ohýbat záda ani krk.

Tři měsíce po úrazu jsem úspěšně vylezl z Trangošky přes Štefáničku na Chopok v Nízkých Tatrách. A pak zpátky dolů na Trangošku, protože jsme o 5 minut prokaučovali poslední lanovku.

Necelé 4 měsíce po pádu jsem poprvé sedl na kolo a o víkendu jsem ujel 2x asi 50 km z Brna na Pálavu a zpět. Prvních pár kilometrů jsem byl docela solidně vyklepaný. Ale fyzicky jsem byl v pohodě. Jak jsem říkal, člověk musí vždycky jít kousek za hranice svého strachu…

V září jsem poprvé okusil TGU s 16kg váhou, na které jsem před rokem začínal.

A v říjnu jsem málem vylezl na nejvyšší horu Španělska, Pico del Teide. Ve výšce 3550 m jsme to zabalili, ale být okolnosti trochu jiné, zvládli bychom to až nahoru…

To bylo asi půl roku po nehodě. Obvykle se říká, že v této fázi se můžeš začít naplno věnovat fyzickým aktivitám.

ZAČÍT.

9 měsíců od úrazu jsem si dal TGU s 24kg kettlem. S váhou, s kterou jsem cvičil poslední trénink před pádem. Kruh se uzavřel!

5 pravidel pro trénink

Tento článek jsem dával dohromady asi 3 měsíce. Potřeboval jsem si v hlavě ujasnit spoustu věcí. Mimo jiné i důvody, proč ho píšu.

Jedna věc je, že jsem to slíbil Zdenálovi. Ale také jsem si chtěl sám pro sebe zreflektovat rehabilitační proces a také se podělit o následujících 5 věcí.

5 věcí, které se mohou hodit – ať už ses právě rozsekal na kousky a chystáš se na dlouhou cestu zpět ke zdraví s malou dušičkou, nebo se prostě jen snažíš na sobě proaktivně makat.

#1 Vždy cvič o něco víc, než je ti příjemné

Dokud jsem ležel, tak jsem alespoň prodýchával. Bylo by skvělé, kdyby to nemuselo bolet, ale ono to bolí. Jak říká můj oblíbený ex-Navy Seal Jocko Willink: “Bolest je jen pocit, když slabost opouští tvoje tělo.”

Vnímej, co ti tvá bolest říká. A zjistíš, že to není vždycky “ne”. Někdy je to “jsi na správné cestě, tohle je to, co potřebuješ”.

Dej si čas na oddech, ale neflákej se.

#2 Nauč se vnímat progres správně

Všímej si maličkostí. Zapisuj si je do deníku. Nejsi Wolverine. Nemůžeš očekávat, že se jeden den zlikviduješ a druhý den vyskočíš z postele, aby si zaběhl maraton.

V nemocnici jsem si zapisoval každodenní zlepšení typu “sám jsem se posadil” nebo “sám jsem došel na záchod”. Nebo “Spal jsem o hodinu déle”.

A zvol si přiměřený časový interval, ve kterém budeš sledovat své pokroky. Doma mě moje drahá polovička vytáhla z deprese tím, že mi poradila, abych změny vnímal s týdenním odstupem, a já si najednou uvědomil, že něco, někde, bolí méně. Že toho zvládnu víc.

A když jsem měl pocit, že to jde pomalu, Zdenál mě ujistil, že se zotavuju raketovou rychlostí. Někdy ostatní vidí tvůj posun lépe než ty sám.

A nakonec platí stará pravda – nesrovnávej se s ostatními, ale se svým včerejším já.

#3 Překonávej svou hlavu

Někteří lidé se mě ptali, jestli ještě někdy sednu na kolo. Proč bych neměl? Chtěl jsem to udělat ihned, jak to půjde, a udělal jsem to.

Nehodlám přestat dělat něco, co mám rád, kvůli jedné špatně zvládnuté situaci. Měl jsem strach, ale jedinou adekvátní reakcí pro mě bylo tomu strachu čelit.

A to platilo i při cvičení. Do některých věcí se mi vůbec nechtělo. Ale když jsem se do nich nakonec pustil s notnou dávkou opatrnosti, nikdy jsem nic nezhoršil. Naopak jsem zjistil, že jsem schopen zvládnout víc, než jsem si myslel.

#4 Říkej si o pomoc.

Cokoli zvládneš sám, udělej sám, ale neváhej se obrátit na lidi kolem sebe.

Když jsem ležel v nemocnici a prakticky jsem se nemohl hýbat, musel jsem se naučit o všechno si říkat – o stlaní postele, o přidání extra matroše do kapačky, o podání bažanta (nebo o odnesení bažanta). Protože jinak bych se neléčil ⇒ můj stav by se nezlepšil ⇒ a nikdy bych se nedostal do stavu, kdy bych ty věci mohl dělat sám.

To, že něco ještě nezvládneš vůbec, nebo zatím nezvládneš sám, neznamená, že jsi neschopný blbec. Pako jsi, když si nenecháš pomoct, a proto se nikam nedostaneš.

#5 Zapomeň na cíle, buduj návyky

James Clear, autor knihy “Atomové návyky”, řekl v jednom podcastu věc, která se mnou hluboce zarezonovala: “Lidé strašně přeceňují to, čeho jsou schopni dosáhnout za den, a naopak podceňují to, čeho jsou schopni dosáhnout v dlouhodobém horizontu”.

Já sám jsem schopen si usmyslet, že za den stihnu deset věcí, a večer hromovat, že jsem stihl jednu a půl.

Ale v konečném důsledku vůbec nejde o odškrtávání úkolů a absolvování milníků. Je hezké je mít, protože ti udávají směr. Jenže klíčová je pravidelnost a důslednost. I když se ti nechce, i když tě bolí hlava a je ti špatně, vždy udělej alespoň to naprosté minimum. Protáhni se, dej si 1 klik nebo dřep.

A možná nakonec zjistíš, že bys mohl udělat i trochu víc.

Závěr jedné kapitoly

Jsem téměř 10 měsíců po úraze. Záda mě stále pobolívají, zejména po večerech, ale není to nic hrozného. Ruka se pomalu dává do pořádku. Na jiu-jitsu to ještě není, ale tu a tam už cvičím s kytarou. A zvládl jsem i bouldering!

Jsem hrdý a vděčný za to, kam jsem se za půl roku dostal. Co jsem se naučil. Za to, že jsem si uvědomil, kolik skvělých lidí a věcí mám ve svém životě.

Těší mě, když o mně ostatní říkají, že jsem borec. Zahřeje to u srdce a pohladí ego. Ale zároveň si říkám, co jiného můžeš dělat, když přežiješ Pád s velkým P?

Zvedni se a začni znovu.

Matej Zeliska

Mateje najdeš na: – www.matz.life – https://www.facebook.com/matejz/ – https://matejz.medium.com/